aktualizováno: 05.03.2014 09:45:55

 Texty a fotografie  Johanna Kolehmainen, Jeff Smith, AVSA

 

Africká fialka a její původ

 

 

Saintpaulia ionantha

 

Africké fialky (rod Saintpaulia,  čeleď Gesneriacea) patří mezi nejčastěji pěstované rostliny v domácnostech po celém světě. Tento rod  poprvé přivezl do Evropy v roce 1893 Baron Walter von Saint-Paul-Illaire, který pracoval jako regionální komisař v oblasti German East Africa, tedy dnešní Tanzanie. Rod Saintpaulia byl vědecky popsán v roce 1893 Hermannem Wendlandem, ředitelem Botanic Garden in Herrenhausen v Hannoveru a ve stejném roce byla představena na zahradnické výstavě v Ghentu v Belgii. Od 90. let 19. století byly  vyšlechtěny stovky nových variet a  mají značnou komerční  hodnotu ve světě zahradnického obchodu. Pro mnoho lidí je dnes pěstování  těchto  kultivarů a také původních divokých druhů velké hobby. V mnoha zemích existují organizace pěstitelů afrických fialek, největší naleznete v USA a další organizace byly založeny ve většině zemí Evropy.

 

V přírodě roste rod Saintpaulia pouze v  malém areálu ve východní Africe, který je omezen na horské lesy Keni a Tanzanie. Ty jsou z biologického hlediska bohaté. Tento rod má specifické habitatové požadavky a většina druhů  je v současné době vzácná, hlavně proto, že vhodné habitaty mizí v důsledku kácení lesů. Z tohoto důvodu rod Saintpaulia v přírodě naléhavě potřebuje ochranu.

 

Zahradnický výzkum afrických fialek primárně slouží k vývoji nových, komerčních kultivarů a k propagaci pěstebních metod už po desetiletí, výzkum ekologie přírodních druhů ale začal až v současnosti. Uvnitř rodu se vyskytují taxonomické problémy a k rozlišení některých druhů je potřeba výzkum populační genetiky, obzvláště u druhů z Usambarského pohoří. Budoucí výzkum by se měl zaměřit na populační biologii a ochranu afrických fialek v přírodě. Studie populační životaschopnosti s komponentami opylení a habitatové ekologie, demografií a populační genetikou by měla jít  ruku v ruce s pozorováním a/nebo obnovením populací, které jsou nejvíce ohrožené.

 

 

Taxonomie

 

• Příbuzné taxony, Smith et al, 1997

Rod Saintpaulia náleží do čeledi Gesneriaceae, do podčeledi Starého světa Cyrtandroideae, tribu Didymocarpeae. Čeleď zahrnuje hlavně byliny a křoviny. Zároveň také obsahuje mnoho  jiných známých  dekorativních  rodů jako Streptocarpus, Achimenes, Sinningia, Episcia a Columnea. Druhy rodu Saintpaulia jsou tropické vytrvalé byliny. Vyznačují se dvěma typy růstového habitatu: 1) růžicovité druhy - mají velmi krátké internody a jejich listy jsou blízko sebe v horní části výhonku. Semi-sukuletní řapíky jsou vzpřímené, zakončené čepelí listu zužující se do špičky     2) rostliny s vyvinutým stonkem - internody jsou delší a rostliny tíhnou k plazení po podkladu.  Listy vyrůstají proti sobě a čepele jsou variabilní od kruhovitých po oválné. Okraje listů jsou vroubkované, zoubkované, zubaté nebo u některých druhů jednolitě celistvé. Špičky listů jsou od kulatých po špičaté, báze čepelí jsou často srdčité. Čepele a řapíky bývají chlupaté. Květní stopka vyrůstá z korunky a úžlabí listů, každá nese v květenství 2-10 květů. Sepalus, pedicelus a pedunculus jsou obvykle pokryty chloupky. Petaly jsou modré, modro-fialové, dvoubarevné nebo bělavé. Květy jsou zygomorfní a dvou-pyskaté, horní pysk je dvoulaločný a menší než trojlaločný spodní pysk. Dvě tyčinky jsou vystouplé nad rourkou, nesou vejčité až sférické žluté prašníky, spojené špičkami a směřující jeden k druhému. Prstencovitý oranžový až žlutý disk obklopuje semeník. Semeník vystupuje lehce doleva nebo doprava od středu okvětí. Stigma je malé, terminální, papilosní a často má centrální proláklinu. Semeník je cylindrický až pologlobulosní kapsule s mnoha malými hnědými semeny. Burrt (1958) uvádí, že hlavními klasifikačními znaky jsou růstový a přírodní habitat, pozice a distribuce listových chloupků na vrchní straně čepele. Hlavní typ listového chlupu je dlouhý vzpřímený, dlouhý poléhavý, krátký vzpřímený a krátký poléhavý. Často se též vyskytují přechody mezi uvedenými hlavními typy a u mnoha druhů je list pokryt dvěma typy chloupků najednou. Barva květu je rozlišovacím znakem jen u několika druhů.

Foto povrchu listu

(Saintpaulia Ionatha-hybr.)

Photo: Raija Peura

Cover picture of Aktuumi n:o 2, 2001

Taxonomie Saintpaulií je stále prostudována nedostatečně. Bylo klasifikováno 20 druhů a 4 poddruhy dle Burtta (1958, 1964), ale dnes nacházíme populace, které nelze zařadit podle Burttonovy klasifikace. Zdá se, že mezi jednotlivými druhy jsou jen slabé genetické bariéry a většina druhů může být křížena mezi sebou s tím, že poskytuje fertilní potomstvo. Předpokládá se, že k interbreedingu dochází i v přírodních podmínkách. Je potřeba aktualizovaná taxonomická revize celého rodu.

 

Evoluce

 

Rod je poměrně geneticky uniformní, což indikuje pravděpodobnou, relativně nedávnou adaptivní radiaci. Druhy jsou snadno rozlišitelné s výjimkou druhů z Usambarského pohoří a okolních areálů (Mt. Tongwe na jih a areál Tanga blízko pobřeží), které jsou velmi podobné jeden druhému. Molekulární taxonomické studie prokázaly, že Saintpaulia je blízce příbuzná rodu Streptocarpus. Kromě toho jedna studie napovídá, že největší genetická a morfologická diverzita je v pohoří Nguru, což by ukazovalo na původ rodu v těchto místech.

Distribuce a ekologie

Saintpaulia je převáženě horský druh, většina taxonů se vyskytuje v submontánních a montánních lesích pohoří Eastern Arc, což je pásmo hor začínající v Taita Hills v jižní Keni a končící v pohoří Uzungwa v Tanzánii. Pohoří Eastern Arc je geologicky velmi staré a ovlivňované vlhkým klimatem Indického oceánu. Také z nížinných lesů a pobřežních rovin je známo dohromady 8 druhů. Největší druhová diverzita je v pohoří East Usambara-9 druhů a 2 poddruhy. Jednotlivé druhy mají omezený výskyt, mnohé jsou endemické pro jedno pohoří nebo izolovanou lokalitu. Některé druhy jsou známé pouze z několika lokalit. Populace bývají malé a izolované. Všechny druhy zjevně potřebují jako vhodné růstové podmínky vlhko a stín. Obvykle jsou litofilní, rostoucí na granitových skalách nebo příkrých útesech podél řek a potoků nebo jako přízemní bylinné patro v lesích. Běžně rostou v  mělké půdě na skalách  nebo v humusových kapsách, způsobených skalními odkryvy. Taktéž byly pozorovány rostliny rostoucí epifyticky na kmenech stromů. Druhy, které rostou v pobřežních rovinách jsou obvykle stísněné ve vápencových odkryvech ve zbytkových deštných lesích nebo příkrých vápencových roklinách podél řek, často rostou v hlubokém stínu  stromů pralesa. Rod je citlivý na sucho a konkurenci jiných rostlin, takže se bežně vyskytují v substrátech, kde je schopno přežít jen málo jiných druhů rostlin. Rostliny rostoucí spolu s rodem Saintpaulia zahrnují též rašeliník, epifytické a epilitické orchideje jako např. druh Polystachia a pteridofyty jako Asplenium, Adiantum, Loxogramme. Rhipsalis baccifera, Zamioculcas zamiifolia a Peperomia jsou též uváděny.

• Mapa distribuce rodu Saintpaulia, J. Kohlemainen

• Poloha Tanzanie, J. Smith

 

 

 

 

Popis divokých druhů afrických fialek

 

V současné době je vodítkem pro určování druhů a variet rodu Saintpaulia monografie B.L. Burtta (1958, 1964). Existují nicméně i takové taxony, které ještě nebyly popsány  jako druhy a v současnosti se někteří autoři pokouší o revizi druhů. Následující přehled druhů je uváděn dle Burttonovy klasifikace.

 

1.      S. brevipilosa : tento druh sbíral  v roce 1959 W.R. Punter v Nguru Mountains v nadmořské výšce 1000-1100m a byl jako druh popsán B.L.Burttem v roce 1964. Listy vypadají ochlupené pouze na jejich okrajích. Bližší pozorování pod lupou však ukáže, že svrchní povrch listu je velmi silně pokrytý krátkými vzpřímenými chloupky. Květy jsou malé, obvykle 4-8 na 1 stopce, světle nachové s tmavě nachovým středem. Listy jsou tenké, kulaté a světle zelené s bledou spodní stranou. Rostliny obvykle vyrůstají v růžicích, ale řapíky se často proplétají, takže listy neleží naplocho.

 

2.      S. confusa :Tento druh popsal Burtt v roce 1956 a je známý z několika lokalit a nadmořských výšek v East Usambaras Mountains. Populace S. confusa byly často hlášeny z East Usambara a Nguru Mountains. Jméno druhu confusa pochází z " confusion" = zmatek v taxonomické historii druhů. Materiály S. confusa byly identifikovány jako S. ionatha, S. kewensis a S. diplotricha. S. confusa vypadá jako taxon, který nasbíral v roce 1891 Baron von St. Paul a byl nepochybně použit k vývoji dnešních kultivarů. Existují nejméně dva různé klony S. confusa dostupné ke kultivaci. První má hladké lesklé světle zelené trojúhelníkovité listy. Druhý klon má celkově větší habitat, má více ochlupené listy oválného tvaru. Květy S. confusa jsou střední velikosti, 2-6 na jednu stopku, modro-fialové nebo temně nachové barvy. Mladé výpěstky  často tvoří mnohonásobné růžice, nejsou to ale pravé trailery.

 

3.      S. difficilis: jako první tento druh sbíral W.R. Punter v roce 1939 v East Usambaras Mountains a byl jako druh popsán Burttem v roce 1958. Byl několikrát nasbírán v povodí řeky Sigi v nadmořských výškách 900-1050 m. Květy S. difficilis jsou střední velikosti, 5-7 na jednu stopku, tmavě modré. Listy jsou delší než širší, tenké, zahrocené a mají vtlačené žilkování na svrchní straně listu. Mladé listy jsou ostře zoubkované, ale většinou se stávají rovnými jako starší listy. Listy jsou světle zelené s bledou spodní stranou. Rostliny obvykle rostou v jednotlivých růžicích. U tohoto druhu je známa variabilita mezi pop ulacemi. Některé klony jsou známy v kultivacích, ale většinou nebyly široce rozšířeny.

 

4.      S. diplotricha: tento druh byl poprvé nasbírán v East Usambara Mountains v Tanzanii v roce 1895 v nadmořské výšce okolo 1000 m, ale byl popsán Burttem v roce 1947 z kultivovaných rostlin, určených jako S. kewensis. S. diplotricha je charakteristická přítomností dvou typů listových chlupů, z nichž jeden je dlouhý a rozprostřený, druhý je velmi krátký vzpřímený. Listy jsou lehce zoubkované, tenké, tmavě zelené s načervenalou druhou stranou. Rostliny jsou vzpřímené růžice  s 5-7 bledě fialovými květy na jednu stopku. Několik klonů S. diplotricha bylo popsáno jako " další taxon" .

 

5.      S. goetzeana: Tento druh nasbíral W. Goetze v roce 1989 v Uluguru Mountains v Tanzanii a byl popsán Englerem v roce 1900. Ačkoli je tento druh jedním z nejstarších známých druhů rodu Saintpaulia, je velmi těžké ho pěstovat a ve sbírkách kvete jen vzácně. S. goetzeana byla sbírána ve výškách 1300-2000 m jako plazivá rostlina na skalách porostlých mechem v hlubokém stínu horských deštných lesů. Tyto přírodní podmínky nejsou snadno reprodukovatelné při umělé kultivaci ex-situ (rozumněj mimo místo původu, např. botanická zahrada nebo laboratoř). Květy jsou údajně malé, 1-2 na jednu stopku, spodní horní pysky jsou fialové a spodní bílé. Listy jsou malé, kulaté, tmavě zelené s hladkými okraji.

 

6.      S. grandifolia : tento druh, nasbíraný W.R. Punterem ve West Usambaras Mountains popsal B.L.Burtt v roce 1958. V některých sbírkách mohou mít nesprávný název S. grandiflora. S. grandifolia mají malé tmavě modré květy s 20 a více květy na jednu stopku. Často jsou vyrůstají dvě květní lodyhy v jednom úžlabí listu. Listy jsou velké a mohou měřit      8 cm na délku, 10 cm na šířku. Čepel listu je tenká, světle zelená s dlouhým, ohebným řapíkem. Listy jsou zoubkované, s protkávanou texturou a mají bledě zelenou spodní stranu. Rostliny rostou jako jednotlivé růžice a mohou dosáhnout 30-40 cm v průměru.

 

7.      S. grotei : Tento druh nasbíral H. Grote v East Usambaras Mountains blízko Amani v nadmořské výšce 1080 m a byl popsán Englerem v roce 1921. Tento druh je pěkným příkladem traï lerové růstové formy afrických fialek a několik klonů je známo z kultivací. Tento druh má 1-2 modré až světle modré květy na jednu stopku. Oblast řapíku je zelená až tmavě hnědá. Končí plochými, kulatými, zoubkovanými listy, které se liší ve velikosti 2-6cm. Čepel listu je tenká a může být hluboce zoubkovaná. Barva listu je od bledě zelené po tmavou zelenou. Spodní strana listu je obvykle bledě zelená, ale žilkování může být hnědavé jako barva řapíku. Některé klony mají spodní stranu listu červenou. Rostliny jsou velké trailery a na listových nodech mohou vyrůstat oddenky. S. grotei byl první druh použitý ve vývoji trailerových kultivarů afrických fialek dostupných dodnes. Růstová forma byla zdokonalována a selektivní množení zvýšilo počet květů a rozsah jejich barevnosti.

 

8.      S. inconspicua : Tento druh poprvé zaznamenal E.M.Bruce v roce 1934 v Uluguru Mountains v Tanzanii. Byl nalezen v nadmořské výšce 1370 m ve vlhké půdě lesa. Popsán byl Burttem v roce 1958 z herbářových materiálů. Původně byly herbářové vzorky určeny jako Didymocarpus, ale nyní je rostlina považována za pravou Saintpaulii. Tento druh je miniaturní a dorůstá velikosti maximálně 15 cm. Údajně má malé modře skvrnité bílé květy a velmi nespojitý  trailerový růstový habitat. Listy jsou 2-3 cm široké a 4-5 cm dlouhé. Jsou téměř neochlupené, kromě listových okrajů. Tento druh v současnosti není pěstován v žádných kultivacích (pokud vůbec kdy byl). Jeho stav v přírodě je nejistý, možná již patří mezi vyhynulé druhy.

 

9.      S. intermedia : Tento druh byl sbírán W.R. Punterem v East Usambara Mountains, Kigongoi, v Tanzanii a byl popsán Burttem v roce 1958. Květy jsou střední modré, nahloučené 5-6 na jedné stopce. Listy jsou obvykle kulaté, zubaté, hustě pokryté krátkými chloupky. Listy jsou svrchu tmavě zelené s červeným rubem a zeleným žilkováním. Habitat rostliny je  něco mezi růžicí a trailerem, v dospělosti převažuje trailerová forma.

 

10. S. ionantha: Toto je právě onen druh, který vešel ve známost jako " africká fialka" a jehož potomci jsou základem komerčního obchodu s těmito květinami. Rostlina byla popsána jako nový druh H. Wendlandem v roce 1893. Synonyma pro tento druh jsou též Petrocosmea ionantha a Saintpaulia kewensis. Tento druh byl sbírán na několika místech v Tanzanii,  ale obvykle se vyskytuje blízko nulové nadmořské výšky nebo v nížinných oblastech. Květy jsou středně modré v počtu 4-8 na květní stopku. Listy jsou vroubkované, tmavě zelené s červeným rubem. Rostliny většinou vyrůstají jako jednotlivé růžice, ale vykazují jistou tendenci k tvorbě výhonků. Tento druh může být velkého vzrůstu až do 45 cm v průměru. Je zaznamenán klon téměř bílý, uváděný v " dalších taxonech" .

 

11. S. magungensis : B.L.Burtt rozlišoval 3 poddruhy S. magungensis. Původní druh je S. magungensis var. magungensis. Rostlina byla popsána E. Robertsem v roce 1950. Byla sbírána v East Usambara Mountains blízko Magunga, Tanzanie. Jiná populace druhu, popsána jako S. amaniensis Robertsem, byla synonymizována k S. magungensis Burttem v roce 1958. S. magungensis var. magungensis má květy modro-fialové s tmavším středem a obykle jsou 2-4 na jedné stopce. Listy jsou vroubkované, kulaté a mají v průměru přibližně 3-7 cm. Listy jsou středně zelené s téměř bílým rubem a jsou často skloněné dolů. Rostlina má trailerovou růstovou formu, ale vzdálenosti mezi internody jsou relativně krátké. Poddruh S. magungensis var. minima byl popsán Burttem v  roce 1964. Tuto rostlinu sbíral W.R.Punter v East Usambara Mountains. Vypadá jako malá verze druhu S. magungensis. Květy jsou drobné, purpurové, 1-2 na jedné stopce. Listy jsou menší a drobnější než u parentálního druhu (rozumněj rodičovského), jsou lehce vroubkované a mají bledě zelenou spodní stranu. Rostlina má trailerovou růstovou formu a zdá se, že vyžaduje vyšší vlhkost než jiné druhy. Tato varieta je důležitým zdrojem genetického materiálu pro vývoj semi-miniatur a miniaturních trailerů. Poddruh S. magungensis var. occidentalis byl sbírán W.R.Punterem v roce 1959 ve West Usambara Mountains, blízko Bagai,Tanzanie a byl popsán jako poddruh Burttem v roce 1964. Poddruh occidentalis je vzácně kvetoucí, má 2-5 fialovo-modrých květů na jednu stopku. Listy jsou středně až tmavě  zelené, lesklé, oválné a mají červený rub. Listy mají v některých klonech tendenci k lžícovitému až žlábkovitému tvaru. Tento poddruh je vzpřímenější až polokeřovitý trailer, více než je tomu u jiných variet.

 

12. S. nitida : Tento druh sbírali v roce 1953 Drummond a Hemsley v nadmořské výšce 1000 m v Nguru Mountains  blízko Turinai, Tanzanie a byl popsán Burttem v roce 1958. Květy tohoto druhu jsou malé, tmavě purpurové, v počtu 5-7 na jednu stopku. Listty jsou téměř kulaté kolem 4-5 cmv průměru. Hlavní určovací charakter pro tento druh jsou lesklé a hladké listy. Listy vypadají jako pokryté voskem. Barva listů je středně zelená, rub je načervenalý. Rostliny vyrůstají jako jednotlivé růžice nebo několikanásobné růžicovité trailery.

 

13. S. orbicularis: Burtt rozeznával 2 poddruhy tohoto druhu. Jsou si velmi podobné a liší se pouze v hloubce barvy květu. S. orbicularis var. orbicularis je původní druh a byl popsán Burttem v roce 1947. Objevil ho A. Peter v roce 1916 ve West Usambara Mountains v nadmořské výšce 1200 m. Květy jsou malé, 5-8 na jednu stopku, od bledě modré po lila s tmavě modrým středem. Rostliny mají tendenci k produkci 2 květních lodyh na jedno  úžlabí listu, což zvýrazňuje drobný vzhled květů. Listy jsou kulaté, tenké, lesklé, středně zelené s bledým rubem. Listová čepel má obvykle trojúhelníkovitý tvar směrem ke stopce, což dovoluje listům pozvednutí nad růstový bod jako deštník. Rostlina může růst jako jednoduchá nebop několikanásobná růžice. Druhý poddruh, S. orbicularis var. purpurea byl posán Burttem v roce 1964. Rostlinu sbíral Punter v roce 1958 ve West Usambara Mountains. Tento poddruh je velmi podobný parentálnímu druhu kromě květů, které jsou tmavě purpurové. Listy a petioly této variety také často tíhnou k červenému až purpurovému zabarvení.

 

14. S. pendula : Burtt rozeznával 2 poddruhy tohoto druhu. Původním druhem je S. pendula var. pendula. Byla sbírána Punterem v East Usambara Mountains, Mt. Mtai, Tanzanie a byla popsána Burttem v roce 1958. Některé klony tohoto druhu jsou známy z kultivací. Tento druh obvykle produkuje pouze 1 květ na jednu stopku, což je unikátním znakem v rámci rodu Saintpaulia. Květy příliš nevystupují  nad listy. Barva květu je středně modrá, ale  často mají bledě modrý střed obzvláště u spodních 3 pysků. Listy jsou žlutozelené, lehce vroubkované, delší než širší. Listy jsou silné a extrémně hustě ochlupené. Rostlina má jednoduchý plazivý trailerový habitat závislý na klonu, s relativně krátkými internody. S. pendula var. kizarae byla sbírána Punterem v roce 1958 v East Usambara Mountains blízko Kizara, Tanzanie a status poddruhu jí dal Burtt v roce 1964. Květy tohoto poddruhu jsou modro-fialové, 2-4 na jednu stopku. Květy jsou větší než u parentálního druhu a rostou výše nad listy. Listy jsou delší než širší a tenčí než u parentálního druhu. Listy jsou ochlupené, středně zelené a lehce vroubkované. Růstový habitat je trailerová forma, ale rostliny zůstávají vzpřímené a kompaktní, formují se do několikanásobných růžic.

 

15. S. pusilla: Tento druh je jedním z nejstarších známých druhů.  Byl sbírán W. Goetzem v roce 1898, ale v současnosti není znám z moderních  sbírek. Bylo zaznamenáno mnoho lokalit z Uluguru Mountains v Tanzanii, popsán jako druh byl Englerem v roce 1900. Je to vysokohorský druh, rostoucí v nadmořských výškách 1200-1800 m. Tato rostlina je pravá miniatura. Je popsána jako rostlina s drobnými květy, se  slézově fialovými horními a bílými spodními petaly. Listy jsou drobné, trojúhelníkovitého tvaru, s purpurově červeným rubem. Rostliny rostou jako jednotlivé růžice.

 

16. S. rupicola: Tento druh sbíral Punter v roce 1958 a byl popsán Burttem v roce 1964. Je jedním z mála druhů, který byl nalezen v Keni a je známo několik klonů v kultivacích. Květy jsou středně velké, středně až světle modré. Obvykle je 4-6 květů na jednu stopku a jsou neseny vysoko nad listy. Listy jsou prodloužené, lesklé, středně až světle zelené. Mají světle zelenou spodní stranu a hnědavý až zelený řapík. Listové okraje jsou mělce vroubkované a mohou se zdát v dospělosti hladké. Rostliny mohou mít jednotlivé růžice, které jsou spíše nakloněné než vzpřímené, ale často produkují výhonky, takže ve výsledku je to několikanásobná růžice.

 

17. S. shumensis: Tento druh sbíral P.J. Greenway v roce 1947 ve West Usambara Mountains blízko Shume, Tanzanie, a byl popsán jako druh Burttem v roce 1955. Tento druh pochází z vyšších nadmořských výšek, roste okolo 1900-1950 m. Populace tohoto druhu byly též hlášeny na Nilo Peak v East Usambara Mountains a v Nguru Mountains. Pokud jsou hlášení pečlivá, pak by tento druh byl jedním z mála, který se vyskytuje v několika různých horských lokalitách. Několik klonů je známo z kultivací. Květy S. shumensis jsou obvykle malé a bledě modré až téměř bílé. Střed květu může mít tmavě modrou skvrnu. Obvykle je 1-3 květy na jedné stopce a mají jen velmi krátkou životnost. Květy jsou často samosprašné a produkují rovné protáhlé semeníky. Listy jsou malé, kulaté a jasně zelené, jsou  " jahodově zkadeřené" na povrchu, s jednotlivými dlouhými chlupy. Rostliny jsou miniaturní, 6-8 cm v průměru.  

 

18. S. teitensis: Tento druh byl poprvé nasbírán v Teita Hills, Keňa, v roce 1938 a byl popsán dle herbářových materiálů Burttem v roce 1958. Květy tohoto druhu jsou středně velké, tmavě modré a bývá jich 4-8 na jednu stopku. Listy jsou silné, mají  kožovitou texturu. Listy jsou tmavě zelené, lesklé, mohou mít červený rub. Žilky spíše vystupují na povrch a okraje listů jsou většinou hladké. Rostliny rostou jako vzpřímené růžice.

 

19. S. tongwensis: Tento druh sbíral P.J. Greenway v roce 1940 v Tongwe v East Usambara Mountains v nadmořské výšce 600m. Jako druh ji popsal Burtt v roce 1947 a je známo několik klonů z kultivací. Květy jsou střední velikosti, světle modré. Jsou produkovány ve velkém množství 8-14 květů na jednu stopku. Listy jsou velmi těžké, ochlupené, delší než širší, zašpičatělé. Obvykle mají červený rub a mohou mít bledší žlutozelenou hlavní žilku. V některých růstových podmínkách žilky vykazují největší variabilitu  ve vzhledu listu díky jejich světle žlutému zabarvení. Rostliny rostou jako jednotlivé růžice, vzácně tvoří výhonky. Mohou dosahovat 25-30 cm v průměru.

 

20. S. velutina: Tento krásný druh sbíral A. Peter v roce 1916 ve West Usambara Mountains, blízko Balangai, Tanzanie, v nadmořské výšce 900 m. Jako druh ji popsal Burtt v roce 1958. Květy jsou malé, středně fialové, 6-12 květů na jednu stopku, mohou mít vyvinuté bílé okraje. Listy jsou srdčité, hluboce vroubkované, mají sametovou texturu díky dlouhým chloupkům, které vyčnívají nad povrch listu. Listy jsou svrchu tmavě zelené a obvykle mívají sytě červený rub. Starší listy mají tendenci k ohybu čepele směrem dolů podél  řapíku. Rostliny obykle rostou jako jednotlivé růžice.

 

S. brevipilosa	S. confusa	S.difficilis	S. diplotricha	S. goetzeana
S. grandifolia	S. grotei	S. intermedia	S. ionantha	S. magungensis minima
S. magungensis occidentalis	S. magungensis	S. nitida	S. orbicularis orbicularis	S. orbicularis purpurea
S. pendula kizarae	S. pendula pendula	S. rupicola	S. shumensis	S. tongwensis
S. velutina